Do Cuxhavenu a zase zpátky
Sobota 3. června 2017
Hamburk – Wedel – Seestermühe (56 km záznam trasy na Stravě)
V Hamburku po vystoupení z vlaku krátce po sedmé hodině rychle nasadím brašny a jedu hledat cestu pryč z města. Chvíli se motám sem a tam ulicemi, ale po chvíli už narazím na Labe a jedu po pravém břehu ven z centra. I když nemám moc času, v přístavu si udělám ještě pár fotek a pak už dupu do pedálů. Cesta vede po dobrém povrchu, takže to krásně odsýpá. Místy je stezka dost úzká a nejspíš jen pro pěší a měl bych kolo vést, ale hbitě se vyhnu pár chodcům, neztrácím čas a upaluju dál.
Kousek za městem začíná úsek, kde se na protipovodňovém valu pasou ovce. Chvíli je zábavné, promotávat se mezi ovcemi, které se ale již chystají ke spánku a rozhodně se nenechají rušit nějakým cyklistou, který se snaží dojet před setměním co nejblíže k moři. Plochy pro jednotlivá stáda jsou navíc rozděleny pomocí plotů, a tak je nutné často zastavovat a projet brankou, která za mnou vždycky udělá ohromnou ránu, jak se sama zavře.
Labská cyklostezka často vede po obou stranách valu
Stezka většinou vede po obou stranách hráze nebo jedna z cest vede po jejím vrcholu. Některé úseky jsou dost zaneřáděné od oveček, tak je lepší se i přes dobrou náladu ze začínající cesty moc neusmívat. Domy ve vesnicích vypadají útulně, většina jich je cihlových a celkově hodně využívají přírodní materiály, ať už mají střechy ze slaměných došek nebo různé dřevěné doplňky. Když k tomu ještě připočtu, že krajina je tady absolutní placka, připadám si jako v Nizozemsku.
Po dvou hodinách jízdy dorážím do oblasti, kterou jsem si vytipoval na přespání. Ještě je dost světla, a tak šlapu dál. Pořád jedu po oplocených parcelách pro ovce, kde stejně žádné extra vhodné místo pro stanování nevidím. I když si často myslím, že jsem daleko od vesnic, potkávám na stezce hodně lidí venčících psy nebo jen tak na procházce. Po chvíli narážím na otočný most, který je už ale zavřený, kousek se vracím a jedu přes nedalekou vesnici, ve které stavím a nasazuju si čelovku. Chvíli ale ještě jedu úplně bez světla, protože je pořád vidět a cestou nemíjím žádná auta.
Když po půl jedenácté projedu vesnicí Seestermühe, začínám už vážně hledat místo k noclehu. Tady to vypadá o dost příhodněji než přímo u hráze. Jedu po staré asfaltce a naštěstí narážím na odbočku na ještě menší cestu, která vede k nějakému lesíku. Ten za tmy vypadá dost strašidelně, ale pokračuji podél něj a nacházím tam docela velký vysekaný prostor.
Potmě odhadnu, kde bude nejlepší postavit stan, nechám tam kolo a jdu ještě na menší obhlídku místa. V dálce vidím jen světla z nějakého domu, takže zůstávám tady. Když stavím stan, začíná krápat. Ve stanu potom dojídám hotové jídlo, které jsem měl ještě z domova, a chvíli po půlnoci se mi podaří usnout. To už venku vydatně prší.
Neděle 4. června 2017
Elmshorn – Kollmar – Brunsbüttel (72 km)
Cuxhaven – Krautsand (85 km)
Během noci se párkrát probudím, jak se kolem stanu určitě plíží nějaký maniak, který mě chce zabít nebo alespoň ujet na mém kole. Po páté hodině se už rozhodnu vstát a začnu pomalu balit. Dávám si s balením na čas, ale i když pršelo celou noc, stejně nevypadá, že by teď mělo přestat. Prohlédnu si konečně, kde jsem to přesně stanoval – je to velký vysekaný palouk na kraji lesa, vypadá to jako místo připravené pro letní tábor. Dobalím a v půl sedmé vyrážím za deště znovu na cestu.
Wild camping na vysekané louce u lesa
Měl bych stanovat kousek od mostu, který je k mé smůle nejen zavřený, ale navíc v rekonstrukci. Projedu se v přilehlém přístavišti a mířím do nejbližší vesnice, kde lze přítok Labe překonat. Když zjistím, že to je skoro patnáct kilometrů tam a potom dalších patnáct zpátky, mám tak trochu vztek.
Zkouším ještě přívoz zhruba v půlce cesty, ale hladina řeky je moc nízká a odkryté koryto řeky je samé bláto, takže je přívoz stejně mimo provoz, nezbývá mi tedy než šlapat dál. Prší opravdu silně, a tak se před městečkem Elmshorn rozhodnu zastavit v přístřešku, pokusím se trochu osušit a z posledního litru vody si dělám snídani – kafe a čínskou polévku. Vydatná snídaně mi dodává sil a já tak po chvíli za slabého mrholení vyrážím dál.
Když konečně dojedu v 10 hodin do Kollmaru, mám na tachometru 30 kilometrů místo nějakých pěti šesti, kolik by trvala cesta bez této zajížďky. Přestalo pršet a v místním přístavu narazím na první otevřený bufet – imbiss, ve kterém zastavuji, a oslavuji propršenou třicítku currywurstem a jablečným džusem.
Jeden z několika majáků, které můžete v této části stezky potkat
Čeká mě dalších 40 kilometrů po poslední části Labe, než se vleje do Severního moře. Pršet sice přestalo, zato začal foukat silný protivítr, jak se blížím k moři. Nedá se nic dělat, šlapu dál a těším se na odpoledne, až se budu po druhém břehu vracet a bude mi foukat do zad. Na břehu občas potkám maják nebo pěknou pláž, ale na koupání to opravdu není. Protože cesta vede po cyklostezce, nasazuju v Glückstadtu do uší sluchátka. Šlape se potom o poznání líp a cesta má aspoň soundtrack.
V Brunsbüttelu naštěstí hned narazím na přívoz přes řeku ve městě, v infocentru si konečně doplním vodu a ptám se, kde se kupují lístky na trajekt, kterým pojedu na druhý břeh Labe do Cuxhavenu. Nástupní místo je ještě kousek za městem a mám asi hodinu do odjezdu, pomalu se tam tedy vydávám, kupuju lístek a čekám, až trajekt dorazí. Cesta trajektem trvá něco přes hodinu, lístek pro mě a kolo stojí asi 12 eur. Jízdní řády trajektu můžete najít na stránkách Elb-Link.de.
Čekání na trajekt do Cuxhavenu
Na trajektu zaparkuju kolo a jdu si do palubní kavárny trochu odpočinout. Chvíli se taky sluním venku na zádi, kde jsou lavičky skryté a vůbec tam nefouká, oproti přídi, kde kvůli silnému větru skoro nejde stát.
Promenáda v Cuxhavenu
V Cuxhavenu projedu přístavem, kde zrovna probíhá nějaká slavnost, takže je tam dost lidí, a mířím k pobřeží. Travnaté pláže okolo promenády jsou plné barevných budek a přístřešků, takže aspoň pohled na jednu stranu je veselý. Moře tady totiž vypadá jako velká bahnitá louže. Dojedu po promenádě až k majáku Kugelbake, potom se obrátím a hledám cestu z města. Rychle se napojím na cyklostezku a za chvíli už zase jedu po břehu Labe. Stavím na pozdní oběd nebo spíš brzkou večeři v jedné z mála restaurací po cestě. Nad vstupem je televize, na které jde sledovat, které lodě po Labi zrovna proplouvají. Zatímco čekám na smaženou rybu s bramborovým salátem, plánuju, kam až bych dneska mohl dojet.
Na stezce je zase spousta branek kvůli ovcím a kravám, ale už jsem si na to zvyknul. Někdy se i poštěstí projet bez zastavení, když nějaký další cyklista branku podrží. Na některých místech dokonce branky nejsou a je na zemi jen položená mříž, po které jde přejet, ale ovce nebo krávy po ní nepřeběhnou. Je pozdní odpoledne, sluníčko krásně hřeje a já pomalu zapomínám na ranní trable s deštěm. Vítr mi teď fouká do zad, takže cesta krásně utíká.
Po třiceti kilometrech přijíždím k přítoku Labe, přes který by měl vést padací most. Bohužel je v provozu jen do šesti hodin a teď je už skoro sedm, takže koukám do mapy, kudy bych to mohl objet a vyrážím dál. Jedu teď dál od Labe a často mi cestu zase stěžuje vítr. Tachometr za chvíli ukazuje celkovou ujetou vzdálenost 200 kilometrů, vyfotím si to a už se těším do kempu, který by měl být nějakých patnáct kilometrů daleko. Narážím ale na další zavřený most, kvůli kterému si musím udělat další desetikilometrovou zajížďku. Když tam tak stojím a koukám na druhý břeh přes asi jen dvou metrovou díru, zmocňuje se mě bezmoc. Dávám se tam do řeči se starším párem, radí mi, že můžu přespat na nedalekém stellplatzu pro karavany. Dneska jsem se ale celý den těšil na sprchu, takže mi nezbývá než šlapat. Celkově jsem si za dnešek zajel nějakých 50 kilometrů navíc.
Do kempu ve městě Krautsand nakonec dorazím chvíli před desátou hodinou, vybalím promoklý stan a nechám ho trochu oschnout. Mezitím si uvařím večeři, kterou dojídám až za tmy. Postavím stan, vysprchuju se a před spaním si dám ještě čaj. Dnešních 170 kilometrů mi dalo fakt zabrat a hned, jak vlezu do spacáku, usínám únavou.
