K pramenům Jizery
Toulky kolem Jizery – pokus č. 2. V roce 2017 jsem si usmyslel, že během víkendu dojedu podél Jizery od soutoku s Labem až do Jizerek. Pokud jste četli první článek o mých toulkách, tak víte, že to úplně nedopadlo podle plánu. Následující rok jsem proto v červnu nasedl na vlak do Semil, abych dokončil mé putování k pramenům Jizery.
Ve vlaku jsem měl dost času na prostudování, jak to vlastně s prameny Jizery je. V devadesátých letech se totiž na mapách začal nově objevovat tzv. polský pramen Jizery, což je však z historického hlediska nepřesné. Pokud chcete více informací, doporučuji tyto dva odkazy: Jak je to s Jizerou? a obsáhlejší text Pramen Jizery nekonečný příběh?
I když jsem po předchozí zkušenosti raději počítal s vícedenním výletem, potvrdilo se, že mi ze Semil už nezbývalo mnoho kilometrů, a z výletu se tak vyklubal příjemný přesnocák. O co byl výlet kratší, o to byl intenzivnější a užil jsem si při něm od všeho něco:
Vedro k padnutí – to, když jsem od Jizery hned za Semily stoupal po prašné cestě nahoru do polí a slunce pralo jako o život.
Zlost – to, když jsem musel kolo tlačit do strmého kopce po rozbité cestě a těšil se na odměnu v podobě parádního sjezdu, ale cesta tam náhle nebyla a já zase musel pro změnu zápasit s kolem v ještě strmějším kopci na cestě dolů. Kde nebyla skála a převis, tak tam bylo neprostupné kapradí.
Rozčarování – když jsem si chtěl spravit chuť pivkem, ale nikde jsem nenašel otevřenou hospodu nebo aspoň krámek.
Nejprudší kopce, jaké jsem kdy vyjel – když jsem v Pasekách šlapal nahoru do kopce, uvědomil jsem si, že jsem už skutečně v horách, protože v zimě tam určitě musela být lyžarská sjezdovka.
Potutelnou radost – když jsem sjížděl pozvolnou trasou dolů zpátky do údolí k Jizeře a na cestě bylo vidět, že tam před chvílí pršelo a já se tomu naštěstí vyhnul.
Zadostiučinění – to, když jsem konečně zakotvil v posledním podniku před vjezdem do hor. A vůbec nevadilo, že se jedná o benzínku v Mýtě. Chutná zelňačka a vychlazený lahváč mi přišly vhod!
Radost – když jsem konečně projel okolo značky CHKO Jizerské hory a stoupal podél Jizery a hranic s Polskem k místu, kde jsem chtěl přenocovat. Šlapání mi zpříjemňoval výhled na Bukovec v dáli přede mnou.
Večer u ohně – s partou lidí z Německa, kteří sem do Jizerek jezdí pravidělně a se kterými jsem se potkal u pěkných turistických přístřešků hned za hranicemi s Polskem u Karlovského mostu.
Prameny – domnělý pramen Jizery v Polsku jsem cestou k rozhledně na Smrku minul a musel se kousek vracet. Na české straně jsem potom pramen hledal, podle všeho byl i na správném místě, ale nenašel ho. Hořkosladký pocit smyla nádherná příroda okolo a celá cesta sem. Zejména lučiny na polské straně jsou úchvatné a slyšel jsem, že západní část Jizerek je ještě hezčí (výlet na příště?).
Pořádný liják – už během cesty ze Smrku bylo při pohledu na oblohu jasné, že dnes se dešti nevyhnu. Mračna se po nebi rychle přesouvala, bylo vidět, kde v údolí už prší a kam se průtrž přesune. V jednu chvíli se mi povedlo před prudkým deštěm schovat v turistickém přístřešku, ale nakonec mě liják stejně dostihnul a já tak mohl (nebo spíš musel) otestovat naplno nepromokavost mé výbavy.
Gastrozážitky, jak mají být – za znovu vyjasněné oblohy jsem dorazil až ke Krömerově boudě u protržené přehrady na Bílé Desné, kde jsem pivkem a chlebem s výbornou škvarkovou pomazánkou zahnal vzpomínky na déšť. Pomyslnou tečku za výletem tomu pak udělal obligátní smažák v nádražce dole v Tanvaldu, zatímco jsem čekal na vlak zpátky do Prahy.
Co jsem si z cesty vzal ?
-
Někdy je prostě lepší silnice
Ne vždycky se vyplatí vydat úzkou cestičkou, kterou jste objevili díky šrafované lince na mapě. Často se nejspíš dostanete na zajímavá místa, kam byste jinak nevkročili, ale někdy je dobré si uvědomit, že není prohra, když se otočíte, vrátíte zpátky a přejedete kousek po silnici. Nejen na tomhle výletu bych si ušetřil spoustu času a úsilí, když jsem se prodíral hodinu a půl roštím, strmým kopcem nebo obojím zároveň, místo toho abych za 15 minut projel tu samou vzdálenost po pěkné cestě.
-
Navigace za deště
Jedna z věcí, kterou musím ještě pořádně vyladit je navigace za deště. Když prší, tak se smart phone ovládá fakt špatně, i když je v nepromokavém obalu. Světlou stránku to může mít – i v tomhle případě se můžete dostat na neznámá místa, kam jste původně namířeno neměli. Já tak třeba náhodou narazil na protrženou přehradu na Desné.
-
Jde to i bez stanu
I když jsem s sebou stan měl, přespal jsem v přístřešku a cestou jich ještě potkal nespočet. I po zbytek roku jsem potom cestoval podobně a spal buď pod širákem nebo v přístřešcích. Jistě to chce trošku víc plánování, abyste nebyli nepříjemně překvapeni třeba počasím, ale musím říct, že cestování bez stanu mě oslovilo.
Záznamy trasy na Stravě:
