Přes Hamburk do středu Německa

Přes Hamburk do středu Německa

Pondělí 5. června 2017

Stade – Hamburk – Geesthacht – Brackede (140 km)

Po včerejším dlouhém dni se mi vůbec nechce vstávat. Když se konečně vyhrabu ze stanu, skoro všichni okolo už mají sbaleno. Rozdám guten morgen na všechny strany a jdu se opláchnout do koupelny.

Jak jsem včera zmoknul, vytáhla se mi na jedné straně řídítek omotávka, tak ji zase zasunu pod zátku v řídítkách a je opraveno. To je naštěstí jediný defekt, který za celou týdenní cestu mám. Balení mi jde hodně pomalu a na cestu vyrážím až někdy kolem půl jedenácté.

Protože je pondělí, těším se, že si v nejbližším městě doplním zásoby a koupím něco k snídani. Mám to asi dvacet kilometrů do starého hanzovního města Stade, ale když přijíždím do obchodní zóny na kraji města, všechny obchody jsou zavřené – později zjišťuju, že jsem se trefil zrovna na Svatodušní pondělí, kdy je v Německu svátek.

Staré hanzovní město Stade

Chvíli se proplétám centrem, při pohledu na nádherně zdobené domy je jasné, že město muselo být v minulosti hodně bohaté. Turistů je tady víc než dost, ale naštěstí v postranní uličce najdu otevřenou pekárnu se zahrádkou, kde si dávám snídani a plánuji další cestu.

Po snídani vyrážím dál směrem na Hamburk. Cesta je celkem nudná, stezka často vede podél silnice a potkávám na ní mnohem víc lidí, kteří si užívají volno. Na stezce se u některých domů dá koupit ovoce, marmelády nebo třeba vejce – prostě jen vhodíte peníze do kasičky a vezmete si, na co máte chuť. Trochu lituju, že jsem tady ještě před letošní sklizní, a tak se musím spokojit alespoň s jablky.

U hamburského letiště jsem zabloudil k tomuhle rybníku

Před Hamburkem trochu bloudím v okolí letiště, ale po chvíli se mi podaří dorazit do přístavu, kde mám štěstí, protože akorát vyplouvá přívoz na druhou stranu Labe. Lístek se dá koupit buď v přístavišti nebo přímo na palubě. Ve čtvrt na čtyři odpoledne jsem tedy zpátky v Hamburku, v místě, kterým jsem v sobotu večer již projížděl. Motat se po centru s naloženým kolem není žádná zábava, a tak se vůbec nezdržuji prohlídkou a vyrážím po pravém břehu ven z města.

Na restauraci tady skoro nenarazíte, ale podívaná je to pěkná

Na restauraci tady skoro nenarazíte, ale podívaná je to pěkná

Už od Hamburku hledám nějaké místo, kde bych se mohl najíst, ale na žádné vhodné nemůžu narazit. Až asi po třiceti kilometrech ve městě Geesthacht se nechám zlákat globalizovanou vůní hranolek a gumových cheesburgerů u McDonalda, snad jediného místa, které má otevřeno. Celou objednávku si naštěstí na dotykovém panelu naklikám a zaplatím kartou sám, jediná komunikace s obslouhou se tak smrskne na Danke, když si přebírám ohromný pytel s jídlem. U stolu se hned začínám ládovat zmrzlinou, která by se v tom horku jinak roztekla. Potom se pouštím do dalších chodů a brzy se ukazuje, že jsem měl při objednávání velké oči, protože mi dost jídla pořád zbývá.

Za městem pak stezka vede zase pěknou krajinou. Potkávám dokonce první kopec, který mi s bagáží dá trochu zabrat. Trasa teď vede lesem a připadám si jako někde u nás kolem Jizery. Lesní cesta je příjemné zpestření oproti tomu perfektnímu asfaltu, po kterém jsem teď skoro tři dny jel. Krátká stoupání jsou potom vyvážena delšími sjezdy, které si náležitě užívám. Říkám si, že by to bylo super místo na stanování, ale je teprve sedm hodin a já bych chtěl ještě tak dvě hodiny jet.

Pohled na sluncem zalité louky okolo Labe stojí za to

Úsek s lesem končí před městem Lauenburg, jehož ulice se starými domy vypadají sice moc hezky, ale jsou dlážděné kočičími hlavami, přes které se snažím rychle překodrcat a po mostě přejet na druhou stranu řeky. Okolí trasy je tady nádherné, prostor mezi Labem a cyklostezkou na některých místech dosahuje několika stovek metrů a vegetace si tady žije vlastním životem, nemůžu se na tyto louky zalité večerním slunce vynadívat.

Dneska mířím znovu do kempu, Campingplatz Elbeling je přímo u cyklostezky a dorazím tam kolem deváté večer. Kempmistr vypadá jako pohodář, chodí po kempu v dřevácích a prý stačí zaplatit ráno na recepci, on je teď na baru a nemůže odejít. Postavím stan, dojím zbytky od McDonalda, jdu si dát sprchu a po pár dnech konečně točené pivo.

Úterý 6. června 2017

Bleckede – Dömitz – Wittenberge – Bälow (130 km)

V úterý se mi podaří vyrazit už před devátou ráno. Do nejbližšího města Bleckede to mám necelých deset kilometrů, na hlavní ulici si v pekařství nakoupím věci na snídani a vyrážím dál. Šlapu ještě dalších asi 15 kilometrů a nakonec si zakoupenou snídani vychutnávám s výhledem na přístaviště u Labe v Neu Darchau.

A výhled na přístaviště taky není špatný

Výhled na přístaviště při snídani není špatný

Po snídani se cesta dokonce i trochu vlní. I když jedu po silnici, provoz skoro žádný není a okolní lesy poskytují příjemný chládek. V jednu chvíli cyklostezka zahýbá dál od Labe. Proč bych si zajížděl, pomyslím si a střihnu to rovně, když tudy vede tak pěkná silnice. Za chvíli už funím s naloženým kolem do kopce a říkám si, jestli by přeci jen nebylo lepší příště jet po vyznačené trase. Následný sjezd samozřejmě všechno zase vrátí do normálu a já už ani nevím, že jsem nějaký kopec před deseti minutami vyjížděl.

Asi po čtyřiceti kilometrech mě začínají bolet achilovky. Zpočátku je to bolest hodně mírná, tak jí nevěnuji moc pozornosti, ale po asi dalších deseti kilometrech už musím zastavit a nohy si promasírovat. Pomůže to jen na chvíli a bolest se hned zase vrátí zpátky.

Občas cesta vede i jinudy než po perfektním asfaltu

Občas cesta vede i jinudy než po perfektním asfaltu

Před městem Dömitz stavím na oběd. Sluníčko krásně svítí, ale není zase přehnané vedro. Na parkovišti za valem najdu lavičku přímo u místního kostela a školky. Zatímco se vaří voda na těstoviny, vychutnávám si kávu. Potom se pustím do těstovin, o kterých si v danou chvíli myslím, že to jsou ty nejlepší těstoviny pod sluncem.

Dömitzem projíždím ještě za pěkného počasí, ale asi po 15 kilometrech je mi jasné, že zase zmoknu. Zvedá se vítr a na obloze jsou v tu ránu černá mračna, ze kterých začíná prudce pršet. Schovat se není kam, tak jedu dál. Lije jako z konve a na hrázi je navíc ještě silný vítr, takže je to fakt zážitek. Míjím jednu vesnici za druhou a doufám, že někde narazím aspoň na nějaký přístřešek nebo autobusovou zastávku, ale nikde nic. Jízda za deště a silného větru má aspoň tu výhodu, že zapomínám na bolavé nohy.

U jednoho přívozu je konečně i místo, kde se můžu na chvíli aspoň schovat. Mračna se začínají trhat a místy prosvítá zase modrá obloha. Za slabého deště tedy zase vyrazím na cestu, ale po chvíli je to tady zase a leje jako předtím. Navíc se teď k tomu přidalo i hřmění a blesky. Snažím se vzpomenout, jestli jsem někdy slyšel, že by do někoho za jízdy na kole uhodil blesk, ale naštěstí si nemůžu nic takového vybavit, což mě dost uklidňuje. Po chvíli zastavuji v dalším přístřešku, který má kdovíproč půdorys ve tvaru trojúhelníku a značně se tak zmenšuje jeho plocha, že se pod něj skoro ani nevejdu s kolem.

Nákup ve Wittenberge, batoh přidělaný nahoře brašen vydržel asi 2 minuty

Nákup ve Wittenberge, batoh přidělaný nahoře brašen vydržel asi 2 minuty

Když přestane pršet, vyrazím dál, ale je mi strašná zima, tak po chvíli znovu zastavuji, abych se převlékl do suchého oblečení. Následujcích dvacet kilometrů do Wittenberge si potom užívám, protože je zase pěkně a já jsem už oschnul. Příroda kolem řeky v téhle oblasti mi připomíná Labe okolo Brandýsa, na břehu je tady vidět hodně rybářů. Ve Wittenberge si udělám konečně větší nákup v supermarketu.

Na dnešek nemám v plánu žádné konkrétní místo, kde bych mohl stanovat, takže se hned za městem rozhlížím, jestli mi něco nepadne do oka. Bohužel se mi nic nezamlouvá, a tak šlapu dál. Na mapě vidím, že za vesničkou Bälow by stezka měla vést po odlehlejších místech, tak se rozhodnu, že dojedu až tam.

Místo pro dnešní nocování nevypadá špatně

Místo pro dnešní nocování nevypadá špatně

Nakonec se to ukáže jako super nápad. Nacházím skvělé místo na stanování, kousek od stezky, ale schované za křovím u menší tůňky. Poprvé používám repelent, protože dotěrného hmyzu je tady víc než dokážu snést. Večeři ze supermarketu si užívám s výhledem na kýčovité červánky od zapadajícího slunce, zapíjím ji pivkem a vínem. Před setměním stavím stan a spokojeně usínám ještě před půlnocí.

Středa 7. června 2017

Havelberg – Arneburg – Tangermünde – Hohenwarthe (135 km)

Ráno pobalím věci, udělám ještě pár fotek a vyrážím na cestu. Achilovky zase začnou hned bolet, ale už jsem si na tu bolest skoro zvyknul. Je něco před osmou a na stezce dlouho nikoho nepotkám. Až asi po 15 kilometrech potkávám pár turistů s podobnou bagáží jako mám já, jsem totiž u místa, kde se vlévá řeka Havola do Labe a kříží se tu několik cyklostezek. V jednom z turistických přístřešků si dám snídani – mléčné briošky a pečivo se sýrem, které jsem si koupil ještě včera v marketu.

Místo, kde se Havola vlévá do Labe

Místo, kde se Havola vlévá do Labe

Kousek odsud je městečko Havelberg, jehož jedna část leží na ostrově na zmíněné řece Havole (německy Havel). Projíždím po náměstí a hledám drogerii nebo lékárnu, kde si chci koupit nějaký masážní krém na bolavé achilovky. V tom ke mně přiběhne nějaký německý děda a snaží se mě někam nasměrovat. Vůbec mu nerozumím, pochytím jen nějaké číslovky, slovo most a kilometry. I když nevím, kam se mě snaží nasměrovat, slušně mu poděkuju a mířím dál. Drogerii nakonec nacházím, na omotání achilovek si kupuju i obvazy a pro radost několik Clif Bar, legendárních tyčinek, které strčí do kapsy všechny ostatní müsli a další tyčinky, protože jsou jako malý dort.

Jeden z mnoha přívozů...

Jeden z mnoha přívozů…

Kousek za městem se mi podaří zabloudit a cesta mě nakonec vede podél lesa po písčité cestě, na úzkých kolech se tady nejede nic moc a pořád se bořím. Ani když se vrátím zpátky na stezku není to o moc lepší. Jedu mezi poli, cesta je plná děr a navíc fouká protivítr. U Arneburgu se rozhodnu přejet přívozem na druhou stranu Labe a pokračovat tam v domnění, že to bude lepší. Naštěstí tam již tolik nefouká, ale cestu na Tangermünde zrovna opravují. Můžu po ní projet, i když se občas musím proplétat mezi stavebními stroji.

Vesnice jsou tady dost odlišné od těch, kterými jsem projížděl poslední dny. Dokonce si tady připadám jako u nás na vesnici, kde se mísí starší vesnické domky s novější výstavbou ze socialistické éry (domky podle stejného návrhu, přesně jako u nás), panelové bytovky, často není výjimkou „družstvo“ přímo na návsi. Nikdy bych nevěřil, že i po těch letech bude rozdíl mezi (bývalým) východním a západním Německem tak zřetelný.

Tangermünde

Tangermünde

V Targemünde nakoupím něco málo na pozdní oběd, projedu se po centru, kde jsou sice ulice lemované hrázděnými domky, ale místní se rozhodli vydělávat i na nedávné minulosti a najdete zde například prodejnu s produkty z bývalého Východu (Krteček included). Kousek za městem si dám na piknikové lavičce u stezky oběd a vyrážím dál.

Tenhle můstek jsem potkal moc rád, znamelo to totiž, že si nemusím zajet několik dalších kilometrů

Tenhle můstek jsem potkal moc rád

Počasí je zpočátku pěkné, ale jak se odpoledne chýlí ke konci, začíná to vypadat, že zase zmoknu. Koukám tedy do mapy, kam bych případně dnes mohl dojet a rozhodnu se raději přejet znovu na protější břeh, kde můžu pokračovat v jízdě a nemusím se spoléhat na provozní dobu mostů nebo přívozů. Před osmou hodinou to už fakt vypadá na déšť, tak raději zastavuji na návsi v jednom turistickém přístřešku a vařím si večeři. Během večeře se naštěstí mračna rozeženou a já pak zas vyjíždím pod oblohu bez mraků.

Že to dnes zapíchnu přímo tady jsem opravdu nečekal

Že to dnes zapíchnu přímo na hrázi tohoto kanálu jsem opravdu nečekal

I když stále nevím, kde budu spát, jedu pořád dál. Kousek za vesnicí, kde jsem večeřel, je pěkný remízek, ale je stále docela brzo a chci ještě kus cesty popojet. Po chvíli dorazím k Labsko-Havelskému kanálu, mimoúrovňové vodní křižovatce. Jsem kousek před místem, kde teče kanál v umělém korytu nad úrovní Labe a napojuje se na Středoněmecký průplav. Nejsem si jistý, jestli je tohle nejlepší místo na wildcamping, protože jsem už blízko zástavby, ale když podjedu pod silničním mostem, vidím na levé straně vlez do křoví a zarostlou pěšinu, po které již dlouho nikdo nešel. Zkusím tam vlézt a nakonec se mi tam jedno místo docela líbí. Chvíli počkám, abych nasál „atmosféru“ místa a rozhodnu se tady zůstat. Jsem skutečně blízko stezky, pod křovím vidím na občasné kolemjdoucí, ale už se mi nikam nechce, tak to dneska risknu tady.

Líbil se vám článek? Nasdílejte ho nebo mi tady nechte komentář

Komentáře