Z Magdeburgu až do Čechie
Čtvrtek 8. června 2017
Magdeburg – Dessau-Roßlau – Lutherstadt Wittenberg – Torgau (187 km)
Spaní ukryté pod stromy a křovím na břehu kanálu má tu výhodu, že ráno je stan úplně suchý. Balím a vyrážím směrem na Magdeburg. Ještě před Magdeburgem si prohlédnu samotnou mimoúrovňovou křižovatku – je to neuvěřitelné vodní dílo, jehož okolí po pár stovkách metrů od křížení kanálů působí naprosto přirozeně.
Wildcamping přímo na hrázi Labsko-Havelského kanálu
Do Magdeburgu jsem se těšil, ale po příjezdu jsem z něj zklamaný jako skoro ze všech ostatních velkých měst, kde jsem nakonec stejně jen bloudil a hledal cestu, jak se co nejrychleji vymotat z centra. Městu a blízkému okolí se každopádně nedají upřít velké parky a louky okolo řeky, kde musí být radost v létě trávit volný čas.
Kupuju si snídani, doplňuju zásoby a vyrážím dál na cestu. Na jednom rozcestníku vidím směrovku na Drážďany, kam mě sice stále čeká víc než 250 kilometrů, ale stejně mi to zvedne náladu a šlape se mi lépe.
Cestu jsem pro dnešek zvolil více po silnicích, kilometry tam tak více padají a dříve než se naděju, jsem u města Dessau-Roßlau. Poučen z Magdeburgu ani do centra nezajíždím a po přejetí Labe před městem zamířím na cyklostezku, která vede mezi loukami a lesem. U jedné lovecké chaty s občerstvením zastavím a dávám si pivo, po kterém se mi potom nešlape zrovna nejlépe.
Labská stezka tady vede hlavně mezi loukami
Cesta naštěstí rychle utíká a po páté hodině odpoledne přijíždím do Wittenbergu, kde se v centru města zrovna připravují velké slavnosti. Letos se slaví 500. výročí od doby, kdy Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí, ve kterých kritizoval poměry v katolické církvi, a započala tak reformace katolické církve. Jsem překvapený, že tím opravdu žije celé město. Kromě středověkého jarmarku po městě vidím i mnoho obchodů se suvenýry, jejichž sortiment zdobí, jak klasické náboženské motivy tak i moderní pop-artové zpracování Luthera.
Ve Wittenbergu se chystaly velké oslavy 500. výročí reformace
Z Wittenbergu mířím do Elsteru, kde mám v plánu přejet na druhou stranu Labe a potom pokračovat dál. Při čekání na přívoz vidím směrovku Torgau 40 km a říkám si, že by bylo pěkné dojet dneska až tam. I když mám už v nohách 140 kilometrů a je sedm hodin večer, rozhodnu se přeci jen vyrazit a dojet až do Torgau, kde by měl být kemp.
Na mapě sice není cyklostezka vyznačená, ale vidím odbočku a známý znak Elberadweg, takže prvních asi 15 kilometrů jedu po stezce na hrázi. Z města Pretzsch už to potom ženu po silnici, kde naštěstí není moc velký provoz.
Po deváté hodině přijíždím do kempu u velkého jezera. Majitelka mě mile upozorňuje, že v deset zamyká sprchy, tak ať se ještě stihnu umýt. Koupím si od ní poslední vychlazené pivo, které má v lednici na recepci, žeton do koupelny, běžím rychle postavit stan a do umývárny. Za tmy si potom ještě vařím večeři a užívám si klidného večera na lavičce u stanu. Dneska jsem ujel bezmála 190 kilometrů, ale nejsem ani moc unavený. Sílu mi dodává i pomyšlení, že zítra bych mohl dojet už do Čech.
Pátek 9. června 2017
Mühlberg – Meißen – Dresden – Bad Schandau – Děčín (176 km)
Po deváté hodině vyrážím z kempu. Do Drážďan bych to měl mít nějakých sto kilometrů. To mi i přes včerejší porci ujetých kilometrů dodává elán, a tak cesta celkově dobře ubíhá. Když dorazím do Riesy, nakoupím pár pohledů pro kamarády. Sehnat známku do ČR se zdá jako neřešitelný problém, který rozlousknu až na poště v Drážďanech. Dosedá na mě pohodová nálada nadcházejícího víkendu, takže nikam nespěchám, dávám si zmrzlinu na hlavní ulici a pozoruju šrumec.
Na cestě dnes potkávám velké množství zámečků
Jak se blížím k Míšni, míjím cestou víc a víc zámečků a honosných sídel. Před Míšní už sem tam zahlédnu i nějaký ten kopeček, který samozřejmě zdobí vinice, na cyklostezce potkávám i víc výletníků. Míšní jen projíždím po nábřeží a pokračuju směrem na Drážďany. I když jsem si myslel, že jsou od sebe tyhle města jen kousek, je to pořádná štreka. Asi na půl cesty si dávám delší pauzu na břehu. I když se necítím nějak zvlášť unavený, hlava prostě hlásí, že bych si měl dát oddych a chvilku relax. Přejedu přes val u řeky a u břehu si dávám svačinu ze zbytku zásob.
Příjezd do Drážďan
V Drážďanech konečně najdu poštu, kde můžu odeslat pohledy. Centrum města jakžtakž znám, takže si jen rychle dávám další jídlo u autobusového nádraží. Píše mi kamarád Ondra a.k.a. pan Matějka a dohodneme se, že mi zítra přijedou s jeho manželkou naproti. Prozatím si domlouváme sraz v Litoměřicích. Dnes by to tedy chtělo dojet až do Děčína. Dojím, pobalím a vyrážím.
Za Pirnou začíná nejhezčí úsek cesty
Za centrem Drážďan stezka vede po loukách. Připojím se k jednomu silničkáři, za kterým se asi patnáct minut na můj náklad v poměrně dobré rychlosti vezu, potom špatně vyberu jednu zatáčku, zpomalím a on mi nenávratně zmizí. Kousek za Drážďany si doplním vodu v nějaké loděnici, kde zrovna začíná páteční party. Obloha se mezitím zatáhla a já čekám, že dneska pěkně zmoknu. Nenechávám se tím rozhodit a jedu dál, protože začíná asi nejhezčí úsek cesty za celý týden – pohled na okolní skály v údolí a pozdější příjezd do Saského Švýcarska je dechberoucí.
Začíná krápat, ale bouřka naštěstí ne a ne přijít. Projíždím Bad Schandau a pomalu, ale jistě ukrajuju poslední kilometry v Německu. Na protější straně už vidím Hřensko a po chvíli konečně míjím i hraniční kameny. Je už skoro tma a navíc pořád hrozí, že se spustí bouřka, takže není čas ani na fotku a pokračuju směr Děčín, kam se dostanu chvíli před desátou hodinou.
Příjezd do kempu znamená oproti Německu docela šok. Hned ke mně přibíhá sekuriťák (!), že by bylo dobré, abych si dal radši kolo do úschovny, že jsme přeci jenom v Čechách. Tvrdá srážka se smutnou českou realitou. Provozovateli kempu, alespoň patří dík, že ostrahu kempu zajišťuje přes noc takovouhle službou. Z kola tedy sundám potřebné věci a uložím ho do bezpečí. V kempu má naštěstí pořád ještě otevřeno kiosek, u kterého si ze samé radosti, že jsme dnes dojel až k nám, objednávám utopence a rovnou pět piv na zahnání žízně. Když kolem půlnoci konečně zalezu do stanu, spouští se hustý déšť.
Sobota 10. června 2017
Ústí n/Labem – Roudnice – Mělník – Brandýs – Praha (150 km)
Když se druhý den ráno vyhrabu ze stanu, v kempu už se připravuje reklamní akce na koloběžky. Pobalím věci, vyzvednu kolo z úschovny, zaplatím na recepci a vyrážím směrem k Ústí. Povrch na cyklostezce se mění každou chvíli – jednou jedu po novém asfaltu, jindy po rozbité polňačce u zahrádkářských osad a některé úseky přímo po silnici. Okolní příroda Českého středohoří je nádherná, po pár dnech konečně vidím zvlněnou krajinu, tak si to náležitě užívám.
Kolem desáté hodiny dorazím do Ústí, kde posnídám u benzínky. Během pauzy ladím detaily s panem Matějkou, kde se potkáme. Jelikož jsem ujel víc než jsme očekávali a mám dobrý čas, přesouváme místo setkání z Litoměřic do Roudnice nad Labem, Matějkovic tak navíc nebudou muset ve vlaku přestupovat.
Roudnice nad Labem
Cesta dneska opravdu dobře utíká a vinice na okolních svazích dávají tušit, že se blížím k Litoměřicím. Po cestě ve Velkých Žernosekách koupím v příjemném rodiném vinařství Mikulenkovi na uvítanou víno.
Kolem Litoměřic jen profrčím, v Třebouticích obdivuju areál Wake & Fun pro wakeboarding a jiné vodní sporty. Někde před Roudnicí se konečně potkáváme s Matějkovic. I u nás se u cesty dá nakoupit něco z úrody – kedlubnu obřích rozměrů si nakonec vychutnáváme spolu s vínem na břehu s výhledem na nedaleký roudnický zámek.
Moje maličkost před příjezdem do Mělníka
Na oběd se zastavíme kousek před Mělníkem. Jsou už asi tři hodiny odpoledne, tak se hostinský omlouvá, že je vyjedený a moc toho nemá. Piva naštěstí má dost a nakonec ani tím smažákem nepohrdneme. Po obědě se samozřejmě vyšplháme nahoru k zámku v Mělníce, abychom se svrchu podívali na soutok Labe a Vltavy. Kousek od náměstí zastavíme ještě na kávu a potom vyrážíme dál podél řeky směrem na Brandýs.
Za Mělníkem na nás ale čeká tankodrom. Z rozbité cesty jsme neskutečně vyklepaní, že jsme pak štěstím bez sebe, když se po skoro dvaceti kilometrech u Kostelce nad Labem napojíme zase na novou asfaltovou stezku, po které míříme do Brandýsa. Za Brandýsem v Lázních Toušeň letos otevřeli příjemný venkovní bar Oddechoff, kde zastavujeme a osvěžujeme se. Matějkovi pokračují do Čelákovic na vlak, já odbočuji od Labe nahoru směrem na Zeleneč a potom dál do Prahy.
Po téhle cyklostezce jsem jel už nesčetněkrát, ale tentokrát mám úžasný pocit – vracím se po týdnu na kole, v nohách víc jak 1100 kilometrů. I když znám každou zatáčku na cestě, ještě i ty poslední kilometry se snažím užívat jako bych tudy projížděl poprvé.
